neděle 12. 11. 2017 (od 17:00) tuto akci již nestihnete
U příležitosti slavnostního zakončení kulturní sezóny 2017 uvede v zámeckém divadle v neděli 12. listopadu 2017 Capella Regia Praha premiérové nastudování opery Das Orakel / Věštba. Vstupenky k zakoupení na pokladně zámku Valtice či on- line tady. Pražský skladatel Antonín Laube, dnes bohužel zcela neznámý, je raritou v dějinách české opery. Teprve nedávno se totiž ukázalo, že tento kapelník pražské katedrály byl úspěšným operním skladatelem. Z jeho osmi dnes známých oper se tři zachovaly. Byly zřejmě komponovány na objednávku některé pražské kočovné společnosti. Typově jde o italské opery ale díky tomu, že jejich text je německý, nebyla jim dosud zřejmě věnována pozornost. Soubor Capella Regia Praha letos uvádí v premiérovém nastudování jeho dílo Das Orakel, Věštba. Text, který napsal známý osvícenský básník a profesor literatury na lipské univerzitě Chr. Fr. Gellert, byl ve své době velmi oblíben a několikrát zhudebněn různými autory. V pohádkové formě pojednává o návratu k přirozenosti a přírodě a o vztazích mezi muži a ženami. Obsazení: Kouzelnice: Michaela Šrůmová, sopránAlcindor, její syn: Jaroslav Březina, sólista opery Národního divadla, tenorLucinda, mladá princezna: Marie Fajtová, sopránOživlé sochyChoreografie: Barbora DastychováRežie: Jiří KotoučOrchestr: Capella Regia PrahaŘídí: Robert Hugo Alcindor vypráví matce, kouzelnici, jak viděl v zahradě spát překrásnou, neznámou dívku. Neudržel se a políbil jí ruku. Svěřuje se, že k ní vzplál náhlou láskou. Kouzelnice mu vyjeví, že se může snažit o dívčinu náklonnost, ale zároveň mu vypráví o věštbě při jeho narození. Tázala se věštírny na osud svého syna a bylo jí oznámeno, že mu může hrozit chmurná budoucnost. Lze ji však zvrátit a velké štěstí zažít, jestliže si s pomocí kouzelné moci získá přízeň princezny. Musí ale předstírat, že je němý, hluchý a bezcitný. Alcindor zprvu nechce uvěřit, ale kouzelnice jej přesvědčí. Zjeví mu, že Lucindu, narozenou ve stejnou noc jako Alcindor, unesla ze zámku sousedního království a držela ji v ústraní. Dosud nespatřila lidskou bytost – kromě ní samé. Obklopila ji sochami, které svou kouzelnou hůlkou oživuje, aby dívce sloužily. Vzbudila v Lucindě přesvědčení, že jen ony dvě jsou lidskými bytostmi, všichni ostatní jsou jen bezduché loutky, Alcindor váhá, ale nakonec přislíbí poslušnost věštbě a bude se stavět bezcitným, hluchým a němým. Kouzelnice požádá syna, aby se vzdálil, posléze se setkává s Lucindou. Ta jí vypráví, jak v polosnu viděla mladíka, který jí políbil ruku, ale prchl, jakmile se vzbudila. Jeho zjev v ní probudil neznámý, něžný cit. Princezna prosí kouzelnici, aby jí dovolila setkat se s oním mladíkem – ta neodmítá, ale přesvědčuje dívku, že muži jsou, podobně jako oživlé sochy, bez rozumu a bez citu. Několik jich sama poznala, ale déle již je nemůže strpět. Zvou se vojáky – ti netouží, než po zabíjení. Však jejich divokost může žena zkrotit – líbezným pohledem, něžností. Lucinda rozjímá o svých citech, kouzelnice se vrací a odvádí ji za Alcindorem. Neodpustí si však Lucindu poučit: „Muži jsou vzdorovité stroje, a přesto nám mohou sloužit. Musíme je klamat pláčem, pohledy, něžností, a pak se chovají, jak žádáme“. Lucinda a Alcindor se konečně setkávají. Princezna je uchvácena jeho milým, přátelským vzhledem, nevěří, že by to byl muž, dychtící po krvi. Obdivuje ho, vyznává mu lásku. Alcindor mlčí, nedává na sobě ničeho znát. Lucinda jej vezme za ruku a diví se, že cítí jeho tep. Odkvapí za kouzelnicí, aby tato Alcindora oživila. Alcindor sám pak uvažuje o smyslu věštby a těší se, až Lucinda pozná, že ji rovněž miluje. Kouzelnice se vrací s princeznou, která odmítá hvězdopravecké rozpravy a chce všechna hvězdářská zařízení zničit, neboť stojí v cestě jejímu citu. Alcindor omlouvá matce její hněv – je to přece jen z lásky. Kouzelnice žádá lhůtu osmi dnů, než odhalí Lucindě pravdu. Alcindor se vzpírá, chce s milovanou promluvit. Kouzelnice se uvolí, ale k dalšímu předstírání – začne učit syna zpívat – předzpěvuje, on opakuje. Lucinda je nadšená, chce, aby Alcindor mluvil. Předříkává mu, on opakuje, nakonec pokračuje svými vlastními slovy. Přiznává Lucindě, že není bezduchou loutkou – věštba je naplněna a může se jí vyznat ze své lásky. Kouzelnice praví: „Milujte se, to byl přece věštby cíl“. Vzpomíná pak svého mládí, kdy jal ji stejný cit. Všichni pak šťastně opěvují lásku. Přeložil Jiří Kotouč
