středa 11. 7. 2018 tuto akci již nestihnete
Výstava prací dvou spontánních malířek La Inthonkaew z Thajska a Ivy Folajtárové. ODJINUD / LA INTHONKAEW – IVA FOLAJTÁROVÁNa periferii se odehrává mnoho bezvýznamného, nicotného, ale také podnětného a důležitého, stejně jako radostného, objevného či úchvatného. Právě proto, že leží mimo hlavní proud událostí, oslněných světlem prchavého mediálního zájmu, setkáváme se tu kupodivu častěji s ryzí původností a autenticitou, která nepotřebuje ke svému životu kamery propagačních klipů a zaběhaný systém dusivé kultury. Právě zde, na okraji, můžeme překvapivě objevovat svébytné výtvarné projevy, udivující svoji originalitou, lidskostí a spontánností, které jsou zakořeněny hluboko v srdci svých autorů a vypovídají bez přetvářky o jejich nezřídka komplikovaných psychických stavech, nepřízni osudu nebo naopak o jejich nehraném údivu čí přímo úžasu nad krásami světa. Na okraji kulturní dálnice tak můžeme potkávat outsidery, tvořící z nutnosti, ale i z čiré radosti, bez naděje na uznání či úspěch, což jsou ostatně termíny, jež je ani nijak zvláště nezajímají. Každá je odjinud. Neznají se a dosud se ani nikdy nesetkaly. Dokonce by to bylo málo pravděpodobné. Jak praví klasik, každý má být „přímo odněkud“, což samozřejmě platí i v jejich případě. Jenže La se narodila v roce 1980 nebo 1981 v malé thajské vesnici Nong Čum Hed, ztracené kdesi v bývalé džungli poblíž města Uthai Thani, asi dvě stě kilometrů severně od Bangkoku a Iva zase spatřila světlo světa v téže době v rušném středoevropském městě Praze. Společné mají kromě toho, že jsou vitální, energické ženy, také téměř shodný věk a především silnou touhu tvořit, malovat, zachycovat se značnou dávkou kreativní ulpívavé posedlosti pozoruhodné i všední okamžiky a osudové příhody ze svého života na plátno či papír a to bez předchozího důkladného výtvarného školení a studia. Jejich dosavadní tvorba nám tak nabízí bezpochyby inspirativní srovnání dvou odlišných životních pocitů, vyjádřených osobitou výtvarnou formou, neovlivněnou kulturními šablonami a třeba i nechtěně odpozorovanými či mimoděk okopírovanými vzory. Každá z nich je svým způsobem osobitý samorost, nesoucí ovšem pečeť odlišných kulturních a duchovních hodnot společnosti, do níž se narodily, a které významně ovlivnily formování jejich osobnosti od útlého dětství a jež se přirozeně zrcadlí také v originálních výsledcích jejich původní spontánní tvořivosti. Ta se u obou probudila již velice záhy v útlém dětském věku. Thajská vesnice neskýtala přirozeně takové civilizační vymoženosti jako milionové město, takže například barvy pro nutkavé malování prý malá La intuitivně míchala z různých druhů pečlivě nasbíraných květů a bylin s jemným blátem. Tyto tvůrčí počátky byly u Ivy určitě zcela odlišné, ale pochopitelně se doklady na ně ani u jedné z nich do dnešních dnů nedochovaly. Vitální síla, autentická naléhavost, skromnost výrazu, jakási čistota a okouzlující radost, kterou dobře známe z různých dětských kreseb, je však dobře čitelná i v jejich současném výtvarném projevu. Kupodivu si ji obě uchovaly do středního věku a nesetřely ji ani výchovné a vzdělávací snahy, kterými docela určitě obě v dospívání prošly. Schopnost nepředstíraného údivu nad obyčejnými i zázračnými jevy světa, který je právě obklopuje, můžeme tak spolehlivě považovat za další společný rys našich autorek. Jako zcela specifická se pak jeví rovněž shodná obdivuhodná povahová dispozice k zostřenému vnímání duchovních skutečností – religiozita. Tu La zdědila po svých předcích, neboť vyrůstala v rodině mající zvláštní postavení v rustikálním společenství, dané respektovanou rolí šamana, kterou její otec po dlouhé roky až do své smrti v rodné vesnici zastával. To Iva zase měla možnost jisté zděděné citlivé vnitřní ustrojení kultivovat a rozumově rozvíjet studiem religionistiky a učitelství filosofie, náboženství a etiky na Karlově univerzitě v Praze. Důležité je, že se tato mimořádná schopnost nejeví ani u jedné z nich prvoplánově a přímočaře v jejich výtvarných dílech jako ilustrativní a jednotvárně, monotónně se opakující akcent, ale zůstává ukryta ve spodním proudu obrazotvornosti jako silný a důvěrný emocionální podtext. Najde se však i mnoho rozdílů, mezi něž dozajista patří určující, bazální motiv tvorby. Ten spatřuji u Ivy Folajtárové v touze poznávat a zaznamenávat neznámé a třeba i zvláštní kolem ní (například nadměrný výskyt živých lišek v Londýně). Její aktivity mají více extravertní charakter a nečiní jí potíže překonávání hranic, za nimiž se ráda nechává udivovat a okouzlovat dosud neviděnými souvislostmi či jedinečnostmi přírody či městského urbanismu. Tvorba paní La naopak jakousi ochrannou či přímo obrannou linii dokonce vytváří. Svými obrazy si záměrně v mysli přivolává a na plátno zachycuje silné citové vzpomínky na vzdálený život v těsném souladu s přírodními živly v orientálním společenství thajského venkova. To podstatné je pro ni asi zapomenout při tvorbě obrazu na okolí, s nímž se dosud zcela nezžila a od něhož ji dělí kromě jiného i jazyková bariéra. Směr její výtvarné práce je tedy dovnitř, introvertně ohmatává svoji bohatou vizuální a emocionální paměť, aby potom mohla na plátno v barvách promítnout to, co si v nitru přinesla ze stovek kilometrů vzdáleného exotického domova. Každé z nich je určitě blízký sklon ke snění a zvláštní vytříbené koloristické cítění, dodávající jejich obrazům rozpoznatelné, již na první pohled čitelné rysy a razantní působivost. V malování se určitě obě dvě necítí spoutané žádnými estetickými i či jinými pravidly, zvyklostmi a předsudky. Uprostřed současného neklidného civilizačního a asimilačního chaosu, který dnes hekticky na vlastní kůži zažíváme, dokážou přesvědčivě, každá svým jedinečným, osobitým, charakteristickým způsobem, uniknout každodennímu neklidnému víru, dezorientaci či informační zahlcenosti a spontánně, intuitivně používat umění jako jedny z mála dveří ke svobodě, které nám ještě zbývají. Původní text Pavla Konečného upravil V. Švec 6. 6. 2018
